Zprávy z diecéze

V pořadí desátá bohoslužba Roku smíření v litoměřické diecézi se uskuteční v České Kamenici. S modlitbou za smíření mezi Čechy a Němci zavítá do kostela sv. Jakuba staršího arcibiskup Stanislav Přibyl 17. října. Od 10.00 zde bude sloužit mši svatou. Nedaleko České Kamenice, v lokalitě Rabštejn, která se nachází asi tři kilometry od města, vznikla v roce 1943 továrna pro vojenskou výrobu nacistického Německa a později dokonce pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. „Kvůli obavám z bombardování začalo s budováním podzemního provozu, kvůli čemuž bylo do okolních pracovních táborů svezeno až 4000 osob. V roce 1944 zde začali nacisté využívat vězně k ražbě štol a pro výrobu. Celkem táborem za necelý rok prošlo na 1500 osob takřka z celé Evropy, z nichž přinejmenším 60 zemřelo,“ popisuje archivář litoměřického biskupství Martin Barus.Msta, divoký odsun a sebevraždyPo osvobození města v květnu 1945 následovalo zastřelení velitele tábora Oskara Junga, zabití Franze Beitlicha-Hilbauera, majitele kamenolomů, v nichž řada nuceně nasazených pracovala, i obklíčení a zapálení domu majitele cihelny Eichhorna, který se uvnitř domu zastřelil s celou rodinou. V polovině června se pak v České Kamenici usídlila vojenská jednotka „Zemského odboru bezpečnostního“ pod velením Viléma Dovary, který 20. června zorganizoval první „divoký“ odsun místních obyvatel. V červenci následovaly ještě tři další. „Pod tlakem těchto okolností spáchalo během léta 26 místních obyvatel sebevraždu. Zároveň byl znovu využit areál rabštejnského koncentračního tábora, kam byli umisťováni váleční zajatci, němečtí uprchlíci a mnozí původní místní obyvatelé. Vedle nich ale i Češi, kteří se Dovarovi znelíbili,“ popisuje poválečné dění Martin Barus. Vězni byli nuceni k těžké práci, podrobeni šikaně a násilnému chování ze strany dozorců i vedoucích jednotlivých vězeňských oddílů z řad samotných vězňů. Jak uvádí archivář, nechvalně proslul zejména Helmut Kuhn, který byl za své činy po odsunu do Německa v roce 1950 odsouzen na doživotí. Celkově je doloženo 93 úmrtí vězňů. „Na Dovarovo počínání, zejména na násilí a krádeže z opuštěných německých obydlí, si stěžoval předseda českokamenického národního výboru Karel Caidler. Nenašel však žádnou podporu a byl naopak s dalšími členy Místního národního výboru sesazen z funkce, internován a mučen. Státní správa pak do České Kamenice dosadila správního komisaře Adolfa Charouse, velitele místního ,partyzánského‘ oddílu, který již předtím spolupracoval s Dovarou. Oba zavedli ve městě tvrdou diktaturu, která p ostihla původní německé i nově příchozí české obyvatelstvo,“ přibližuje Martin Barus. Tento stav trval až do počátku roku 1946, kdy byl Charous sesazen a vyloučen z KSČ. Následně byl vyšetřován, ale soudní přelíčení nebylo po komunistickém převzetí moci zahájeno. Vilém Dovara byl sice odsouzen na pět měsíců odnětí svobody, ale po únoru 1948 rehabilitován a stal se důstojníkem komunistické Státní bezpečnosti. Násilí a bezpráví mělo tedy v České Kamenici řadu podob – oběťmi se postupně stali váleční zajatci, nuceně nasazení a vězni koncentračního tábora. Následně pak jejich věznitelé, místní němečtí občané a v rámci diktatury samozvaných místních vládců dokonce i mnozí čeští novousedlíci. Smutnou kulisou tohoto násilí byl koncentrační a později internační tábor Rabštejn, který je dodnes významným pietním místem regionu. Plakátek - Bohoslužba Roku smíření v České kamenici (*.pdf).

První říjnový víkend patřil v Tanvaldu oslavám svátku sv. Františka z Assisi. Spolek Zachraňme tanvaldské kostely společně s Římskokatolickou farností Tanvald a městem Tanvald připravil v kostele sv. Františka z Assisi na Šumburku nad Desnou dvoudenní program, který spojil duchovní rozměr, hudbu, divadlo, setkávání rodin i dobročinnost. Oslavy zahájil v sobotu 3. října koncert  Tria con grazia s programem Contrastus musicus. Vystoupili Josef Mazan – kytara, Alžběta Šubrtová – příčná flétna a Nikola Šmejkalová – zpěv. V kostele zazněla hlavně barokní hudba, mimo jiné díla G. F. Händela, Ch. W. Glucka, G. Cacciniho, Jana Antonína Losyho, Jana Dismase Zelenky či Antonia Vivaldiho. Neděle 4. října, kdy si církev připomíná sv. Františka z Assisi, začala slavnostní poutní bohoslužbou. Na ni navázalo tradiční žehnání zvířátek před kostelem, jízdy na koních a další program pro děti i dospělé. Velký úspěch měl také jarmark dětí Papežského misijního díla, na kterém se podařilo vybrat 5 114 Kč. Výtěžek poputuje na podporu misijního díla. Nejmenší návštěvníky potěšilo Divadlo Prokůpek, které při této příležitosti uvedlo svou novou pohádku Líný Honza. Celý víkend se nesl nejen ve znamení sv. Františka, ale především setkávání a pomoci druhým. Spolek Zachraňme tanvaldské kostely na závěr poděkoval všem návštěvníkům, účinkujícím, dobrovolníkům, farníkům i všem, kteří se na přípravě a průběhu celé akce podíleli. Zejména pak všem dárcům. Na dobrovolných finančních darech se během akce podařilo získat 4 345 Kč, které budou využity na činnost Spolku Zachraňme tanvaldské kostely a Římskokatolické farnosti Tanvald. Další společné setkání chystá spolek na sobotu 26. prosince 2026, kdy se uskuteční na Horním Tanvaldě tradiční Svatostěpánský benefiční koncert. Záznam z koncertu Tria con grazia je možné zhlédnout na YouTube.  Snímky Spolek Zachraňme tanvaldské kostely.

Na tradiční říjnovou „automobilovou“ pouť do Jeníkova zavítali v sobotu 4. října poutníci z Moravy, především z farního obvodu Vranov nad Dyjí. Nechyběli však ani místní věřící a další hosté z regionu. Pouť začala krátkou pobožností v Hudcově na místě zbořené kaple sv. Antonína. Poté se účastníci přesunuli do Lahoště, kde po úvodním slově a mariánské pobožnosti byla Moravská pouť oficiálně zahájena. Odtud vyšlo procesí, které se za modlitby růžence a společného zpěvu vydalo na přibližně dvoukilometrovou cestu do jeníkovského kostela. V chrámu se poutníci poklonili před milostným obrazem Panny Marie Jeníkovské, Matky Důvěry, a slavili mši svatou, kterou celebroval P. Jan Richter z Farního týmu (Fatym) Vranov nad Dyjí. „V kázání připomenul souvislost mariánského poutního místa s Rokem sv. Františka a povzbudil nás, abychom se podobně jako tento světec nechávali vést Kristem,“ uvedla pastorační asistentka Táňa Dohnalová. Během pouti požehnal P. Marek Dunda z Vranova nad Dyjí novou vitráž sv. Pavla. Ta doplnila již dříve instalované vitráže sv. Petra, sv. Bernarda, Panny Marie Jeníkovské a Svaté rodiny. Po bohoslužbě se všichni účastníci setkali na faře při občerstvení a přátelském rozhovoru. „Zazněla také svědectví jeníkovských farníků, především mladých lidí, o jejich cestě k víře i o životních zápasech, kterými procházejí. Moravští poutníci byli překvapeni, protože s něčím podobným se ve svém prostředí běžně nesetkávají,“ vysvětlila Táňa Dohnalová. Po oficiálním zakončení pouti v kapli sv. Anny zamířili poutníci ještě do Kadaně. P. Josef Čermák je zde provedl jedním z „odpustkových“ míst letošního Roku sv. Františka, kostelem Čtrnácti svatých pomocníků, chrámem někdejšího františkánského kláštera. „Letošní moravská automobilová pouť byla velmi krásná. Přispěla k tomu srdečnost účastníků, pohostinnost jeníkovských farníků i nádherné slunečné podzimní počasí,“ doplnila Táňa Dohnalová. Snímky Fatym.

Eichstättská diecéze (partnerská diecéze litoměřické) má nového biskupa. V neděli 4. října byl při slavnostní bohoslužbě v dómu sv. Willibalda uveden do úřadu dosavadní freiburský světící biskup Christian Würtz. Litoměřickou diecézi na slavnosti v Bavorsku reprezentoval delegát ad omnia Radek Jurnečka. Nový diecézní biskup převzal vedení diecéze po více než roce od rezignace svého předchůdce Gregora Marii Hankeho. Christiana Würtze jmenoval letos v létě 83. eichstättským biskupem papež Lev XIV. Ústředním tématem prvního biskupova kázání bylo Boží království. Christian Würtz navázal na své biskupské heslo „Přijď království tvé“ a vysvětlil, že úkolem církve není především mluvit o Božím království, ale přinášet jeho viditelné plody. „Boží království je viditelné a zakusitelné tam, kde přináší dobré ovoce,“ zdůraznil. Za takové plody označil pravdu, spravedlnost, smíření, lásku a pokoj. Nový biskup zároveň zdůraznil, že do Eichstättu nepřichází jako člověk s hotovými řešeními. Řekl, že se těší na objevování darů, které už v diecézi existují, a chce naslouchat lidem, kteří zde žijí a slouží. Podle jeho slov je třeba rozpoznávat a podporovat vše dobré, co Bůh v místní církvi již vykonal. Partnerské diecéze při nedělní slavnosti zastupovali generální vikář Mons. Nestor Niyokindi z burundské diecéze Gitega a delegát ad omnia z litoměřické diecéze P. Radek Jurnečka. Vztahy mezi diecézemi Eichstätt a Litoměřice patří k nejvýznamnějším zahraničním partnerstvím severočeské diecéze. „Máme za sebou dlouhou dobu vzájemného přátelství,“ připomněl při slavnosti P. Jurnečka.  Po pádu komunistického režimu bavorské diecéze významně podporovaly obnovu církevního života v České republice. Diecéze Eichstätt poskytovala pomoc při vzdělávání, pastoraci i opravách církevních objektů. „Před patnácti lety bylo podepsáno naše společné memorandum. Velmi děkuji za pozvání na dnešní slavnost a vnímám je jako další krok k prohloubení našeho přátelství a jsem vám za to vděčný,“ uvedl litoměřický delegát ad omnia. K novému biskupovi se již po jeho červencovém jmenování obrátil také apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl. Novému pastýři eichstättské diecéze popřál „mnoho sil, Boží požehnání a dary Ducha svatého pro jeho službu“. Snímky Bistum Eichstätt 

V Srbské Kamenici se v neděli 4. října uskutečnila slavnost, která připomněla 250 let kostela sv. Václava. Apoštolský administrátor litoměřické diecéze tu při té příležitosti udílel také svátost biřmování a křtu. Mši svatou v Srbské Kamenici sloužil Stanislav Přibyl v zaplněném kostele, kam dorazili věřící a hosté z širokého okolí. Jak připomněl správce místní farnosti Marcel Hrubý, důvod k radosti byl ale dvojnásobný: „Při mši svaté sloužené ze slavnosti posvěcení chrámu udělil čtrnácti kandidátům svátost biřmování a dva dospělé pokřtil,“ uvedl. Po mši svaté zasadil Stanislav Přibyl před kostelem lípu, která bude připomínat toto jubileum. „Napadlo mne mezi lidmi vybrat pár co nejmladších mincí a uložit je k pomoci s datací zasazení stromu jako poselství budoucím generacím přímo pod kořeny,“ popsal arcibiskup. Kostel v Srbské Kamenici podle plánů děčínského stavitele Johanna Wenzela Kosche postavil v letech 1772 – 1776 Wenzel Sauer z Hospozína u Slaného. V roce 1785 byl vybaven  sochařským hlavním oltářem  z kostela Nejsvětějšího Salvátora z kláštera Paulánů na Starém Městě pražském, zrušeného během josefínských reforem. Snímek Jan Policer / Člověk a Víra.

Nový domov sester dominikánek v Jablonném v Podještědí a tři zrestaurované boční oltáře baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy požehnal v sobotu 3. října apoštolský administrátor litoměřické diecéze Stanislav Přibyl. Část mobiliáře baziliky jablonští dominikáni opravili díky evropské dotaci, která pokryla 70 procent nákladů. Obnovy se dočkaly tři boční oltáře: sv. Josefa, Panny Marie Růžencové a Svatého Kříže. Požehnáním završil Stanislav Přibyl také stavbu nového řeholního domu sester dominikánek. Nahradí řeholnicím roubenku, ve které do teď bydlely. „V době totality nebylo možné, aby si řeholní komunity koupily nějaký dům. V té době byla na Lemberku kastelánkou Jana Talafantová. Tuto ženu oslovil život svaté Zdislavy natolik, že se po čase rozhodla stát tajnou dominikánkou. Přijala jméno sestra Česlava. Umožnila našim sestrám na její jméno zakoupit roubenku a v této roubence jsme žily dosud. Jelikož se po čase tato roubenka stala kulturní památkou, není v ní dovoleno provádět žádné větší opravy a roubenka chátrá,“ popsala místní dominikánka Roberta Ševčíková. Proto se sestry rozhodly postavit si nový dům v sousedství baziliky a kláštera dominikánů. „Začátkem loňského roku jsme si po dohodě s bratry dominikány odkoupily část jejich klášterní zahrady. Na svatého Josefa dělníka Stanislav Přibyl požehnal místo stavby i pamětní kámen s letopočtem. Jednalo se o fragment z původního gotického kostela. Ten nám připomíná příchod prvních členů dominikánské řeholní rodiny do tohoto kraje už v roce 1245,“ přiblížila sestra Roberta.  Komunita čtyř řeholnicV den slavnosti byl dům téměř dokončený a český primas a správce litoměřické diecéze Stanislav Přibyl jej požehnal a zasvětil sv. Josefu. Žít v něm budou čtyři řeholnice. Většinu nákladů ve výši desíti milionů zaplatily sestry dominikánky ze svých úspor. „Letos v srpnu pak v potvrdila generální kapitula naší kongregace rozhodnutí, že chceme i nadále působit v blízkosti našich bratří dominikánů v Jablonném v Podještědí,“ přiblížila řeholní sestra. Dvě dominikánky jsou zaměstnané jako pastorační asistentky. Jedna sestra pracuje na pozici fundraiserky pro zajištění financí a partnerů pro litoměřickou diecézi. Komunita sester pečuje jak o výzdobu, tak o úklid baziliky a celého areálu a podle časových možností řeholnice také navštěvují nemocné. Zajišťují i celoroční provoz v Poutním domě svaté Zdislavy. „Poskytujeme ubytování jak pro jednotlivce, tak pro skupiny. V období adventu a v postní době pak vedeme víkendové obnovy. Během poutní sezóny, která je od května do října, se snažíme lidem umožnit volný přístup do baziliky jak k návštěvě i k osobní modlitbě,“ vysvětlila. Sestry nabízejí pravidelné prohlídky baziliky sv. Vavřince a svaté Zdislavy, podzemí kostela i část kláštera bratří dominikánů. V křížové chodbě provozují Obchůdek svaté Zdislavy a celý sortiment zboží si lze zakoupit také v e-shopu. „Specialitkou našeho obchodu je prodej klášterních produktů, které jsou spojené s poutním areálem svaté Zdislavy,“ popsala sestra Roberta. Dominikánské řeholnice chtějí v Jablonném působit podobně jako Zdislava z Lemberka. „Při svatořečení sv. Zdislavy papež Jan Pavel II. řekl, že paní Zdislava se stala proto svatou, protože učinila sebe samu darem. Po jejím příkladu bychom měly žít pro Boha, pro církev a pro lidi, kteří žijí kolem nás,“ popsala Roberta Ševčíková. Pro duchovní život společenství sester je důležitá společná modlitba. „Modlíme za svět i za církev. V naší komunitě se každý týden zaměřujeme na konkrétní úmysly: za nenarozené děti, nemocné a zdravotní personál, rodiny, kněze, budoucího biskupa pro naší diecézi a za naší kongregaci. Prohlídky našeho poutního areálu se také stávají konkrétním misijním skutkem pro poutníky i turisty,“ uzavírá řeholnice. Snímky Jana Chadimová / Člověk a Víra Kompletní fotogalerie: žehnání oltářů / žehnání nového řeholního domu 

Farnost Doksany a zdejší klášter sester premonstrátek hostili na svátek sv. Terezie od Dítěte Ježíše (1. října) Pouť kněží a jáhnů litoměřické diecéze za vlastní posvěcení. Apoštolský administrátor diecéze Stanislav Přibyl pozval spolubratry v kněžské a jáhenské službě nejprve ke společnému slavení mše svaté. Při promluvě navázal na evangelium: „Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.“ (Mt 18,3). Vyzdvihl, že kněžské otcovství nevyrůstá z funkce, autority ani ze zkušenosti. „Nerodí se ani svěcením automaticky jako hotová vlastnost. Roste z člověka, který se stále znovu nechává přijímat Bohem jako dítě. Z člověka, který ví, že nemusí všechno zvládnout, nemusí všechno zachránit a nemusí být ve všem úspěšný. Smí se nechat nést,“ připomněl diecéznímu kléru a doplnil: „Možná právě to bývá v kněžském životě jedna z nejtěžších věcí. Zvykli jsme si být těmi, kdo dávají odpovědi, rozhodují, pomáhají, organizují, nesou druhé. Ale kdo nese nás? Dokážeme ještě před Bohem stát bez funkce, bez role faráře, vikáře, kanovníka, představeného – prostě jako jeho dítě?“Příprava na nového biskupaArcibiskup také upozornil na nelehkou situaci litoměřické diecéze, která čeká na nového sídelního biskupa. Jak řekl, takové čekání může přinášet mnoho otázek: Kdo přijde? Jaký bude? Co změní? Co bude očekávat od nás? „Dovolím si však dnes položit jinou otázku: Jaké presbyterium přivítá nového biskupa? Budeme jen čekat, jaký člověk bude poslán, nebo se také sami budeme připravovat, abychom ho přijali jako bratři a spolupracovníci? Prosme proto v těchto týdnech opravdu vytrvale za jeho dobrý výběr,“ povzbudil a dodal: „Modleme se také za sebe, aby nový biskup nepřišel mezi izolované jednotlivce, nýbrž do presbyteria, které se učí být společenstvím bratří. Do společenství, kde každý hledá, nachází a zná své místo, ale zároveň má radost z daru druhého.“Smíření ve františkánském duchu Duchovní slovo po bohoslužbě si pro kněze připravil v jubilejním roce sv. Františka někdejší provinciál františkánů P. Jakub Sadílek. „Díky vám, že pracujete pro lidi a pro církev, i když zrovna ve vašem regionu moc ,kostelových‘ lidí není. Díky, že snášíte často samotu a snažíte se ji nabídnout Bohu za ty, které vám svěřuje. Díky vám, že byť byste často ve světě měli na víc, že přijímáte skromné podmínky k životu,“ uvedl na úvod. Z části navázal na promluvu arcibiskupa a věnoval se tématu duchovního otcovství a synovství. Jádrem jeho přednášky však bylo smíření, o které litoměřická diecéze v letošním roce usiluje. Zejména pak o zahojení ran mezi Čechy a Němci, které způsobili nacisté za války i poválečné vyhnání německy hovořících obyvatel z území Československa. Jádrem jeho přednášky byl vzor světce sv. Františka, jehož jubileum osmi staletí od smrti si letos církev připomíná. Po polední modlitbě Anděl Páně se kněží a jáhni sešli k obědu v přízemí kláštera sester premonstrátek. Pouť pak zakončila společná adorace v klášterním kostele Narození Panny Marie. Promluva Stanislava Přibyla.. Podklady k přednášce Jakuba Sadílka (*.docx) Františkánské desatero milosrdenství (*.docx) Rozdíly mezi synem a sirotkem (*.docx).

Okresní soud v Litoměřicích vynesl ve čtvrtek 1. října 2026 pravomocné usnesení, kterým rehabilitoval někdejšího litoměřického biskupa a spoluzakladatele salesiánského díla v Česku kardinála Štěpána Trochtu (1905–1974). Rozhodnutí se týkalo období mezi lety 1950–1953, kdy byl pod nepřetržitým dohledem StB internován ve své rezidenci. Podnět k rehabilitaci dal ředitel Muzea českého a slovenského exilu a emigrace 20. století Jan Kratochvil. „Z rehabilitace Štěpána Trochty mám obrovskou radost. Mezi námi věřícími byl dávno nejen rehabilitován, ale považujeme ho za mučedníka, za člověka, který by si zasloužil možná i úctu oltáře, a jsme rádi, že i civilní soudy naznaly, že byl takto šikanován neoprávněně, a že byl plně rehabilitován,“ uvedl k usnesení soudu apoštolský administrátor litoměřické diecéze, arcibiskup Stanislav Přibyl.. Soud konstatoval, že biskup Trochta byl mezi 19. červencem 1950 a 16. lednem 1953 nezákonně zbaven osobní svobody. Toto omezení spočívalo v izolaci v biskupské rezidenci, kterou Trochta nesměl opustit, a v neustálém dohledu příslušníka StB. „Omezení mělo v průběhu daného období různou intenzitu. V určitém období dokonce příslušník StB spal se Štěpánem Trochtou v ložnici. Byla i období, která nebyla tak intenzivní, ale celkový kontext toho 2,5 roku ani nejde vyhodnotit jinak, než jako zbavení osobní svobody,“ vysvětlil státní zástupce Jan Jakovec, který návrh na soudní rehabilitaci podal.. „Tento rozsudek je morální satisfakcí, která se zapíše do historie české justice, protože kardinálů Česká republika nemá tolik, a už vůbec ne těch, kteří byli takto postiženi a následně rehabilitováni,“ vysvětlil význam případu advokát Lubomír Müller, který byl soudem pověřen zastupováním zesnulého biskupa. K jeho slovům se připojil i státní zástupce Jakovec, když konstatoval, že o tomto případu by se mělo vyučovat na právnických fakultách. „Na případu lze vidět, jakým způsobem dokázala státní moc s lidmi manipulovat, aniž by k tomu měla vytvořený právní základ. Stačil pouze jediný příkaz z ministerstva,“ uvedl Jakovec.. Ani konec internace neznamenal pro biskupa Trochtu úlevu, naopak – izolace byla ukončena jeho vzetím do vazby, po němž byl v červenci 1954 odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 25 rokům vězení, ztrátě čestných práv občanských a propadnutí celého jmění. V tomto případě však byl Trochta rehabilitován již roce 1968.. Iniciativa na rehabilitaci ve věci nezákonné internace vzešla od Jana Kratochvila, ředitele Muzea českého, slovenského a rusínského exilu 20. století, který požádal o přípravu prvotních podkladů k řízení advokáta Lubomíra Müllera. Trochtova rehabilitace následuje po podobných procesech týkajících se Josefa Berana, Josefa Toufara či Josefa Matochy, na jejichž očištění se stejný tým iniciátorů rovněž podílel. „Štěpán Trochta byl letitým osobním přítelem naší rodiny. Můj otec byl náčelník Junáka a litoměřický biskup nejvyšším duchovním rádcem této organizace. Dědeček s otcem také založili po dohodě s Trochtou ,katolického Junáka‘. Osobně jsem pana kardinála potkal v době uvolnění poměrů, velmi jsem si ho vážil a považuji za důležité očistit jeho jméno i touto cestou,“ uvedl již dříve k případu Kratochvil.. Štěpán Trochta byl řeholníkem – salesiánem. Patřil mezi první členy této kongregace, kteří v roce 1927 přišli z Itálie do Fryštáku u Zlína, a položili tak základy pro salesiánské dílo v českých zemích. „Zpráva o rehabilitaci našeho spolubratra Štěpána Trochty přichází v době, kdy se jako salesiáni připravujeme na výročí sta let příchodu kongregace do naší vlasti,“ uvítal soudní usnesení provinciál salesiánů Václav Jiráček, který zdůraznil také význam rehabilitace: „Je důležitým symbolem, který připomíná, že můžeme s vděčností vzpomínat na to, jakým byl člověkem a co vše dobrého vykonal i přes šikanu, útisk, věznění a stálé nebezpečí. Jeho víra, odvaha, věrnost, nadhled, humor a lidskost jsou vlastnosti, které nám mohou být inspirací i dnes,“ vyzdvihl Trochtovy charakteristické vlastnosti Jiráček.. Snímky archiv Biskupství litoměřického.

Z Litoměřic do Vídně „vyvezl“ arcibiskup Stanislav Přibyl v sobotu 26. září téma diecézního Roku smíření. Přijal pozvání tamní křižovnické duchovní správy připomenout vedle toho i 500 let od nástupu Habsburků na český trůn. Mši svatou spojenou s modlitbami za válečné i poválečné násilí, s upomínkou na osmdesát let od vyhnání německy hovořícího obyvatelstva z poválečného Československa, sloužil v zaplněném chrámu sv. Karla Boromejského (Karslskirche).  Mezi kněze u oltáře se připojil i P. Karel Rühringen, který byl jako dítě součástí tzv. odsunu ze Znojemska. V homilii Stanislav Přibyl zdůraznil, že nelze odvolat spáchané bezpráví, vrátit život mrtvým ani vymazat utrpení vyhnaných a zabitých. „Můžeme však odmítnout mlčení, kolektivní vinu i pohodlné přesvědčení, že vinu nesou vždy jen ti druzí,“ vyzdvihl v kázání a připomněl souvislosti s nimiž zavítal do rakouské metropole z regionu diecéze, kterou spravuje: „Severní Čechy nesou hluboké rány, které si Češi a Němci v minulém století navzájem způsobili. Rok smíření nevytváří novou verzi dějin, ale vede nás k odvaze vidět je pravdivě, vzpomínat na oběti a přiznat, že zlo nepřestává být zlem podle toho, jakým jazykem mluví pachatel nebo oběť,“ doplnil. Podle jeho slov pak tato modlitba ve vídeňském Karlskirche dostala ještě hlubší rozměr: chrám je totiž svědkem společných středoevropských dějin obou národů. Podtrhl to i fakt, že do Vídně pozval apoštolského administrátora litoměřické diecéze člen Řádu křižovníků s červenou hvězdou P. Marek Pučalík. Kněží tohoto českého řeholního společenství totiž od roku 1733 Karskirche spravují. Stanislav Přibyl při bohoslužbě připomněl, že letošní výročí pěti staletí od nástupu Ferdinanda I. Habsburského na český trůn je příležitostí si připomenout, jak dlouho a hluboce jsou dějiny Prahy, Vídně a celé střední Evropy propojené. „Jsou v nich období rozkvětu i konfliktů, spolupráce i křivd. Smíření nás neučí dějiny idealizovat. Učí nás přijmout je jako společné dědictví, za které neseme odpovědnost,“ upozornil arcibiskup. Hudební podobu bohoslužby utvořil český sbor a orchestr z Rychnova nad Kněžnou. Zazněla Missa solemnis českého skladatele V. J. Tomáška, která byla roku 1836 provedena při korunovaci Ferdinanda I. Při závěrečné modlitbě za smíření se pak věřící modlili za pokoj, odpuštění a smíření. Následně se při agapé setkali přítomní Rakušané, Němci a Češi. Mezi nimi také vysídlení sudetští Němci a jejich potomci. Celá homilie arcibiskupa Stanislava Přibyla.  Snímky Matthias Wunder.

Mezi finalisty cen Národního památkového ústavu (NPÚ) Patrimonium pro futuro 2026 se dostal i tým Odboru památkové péče Biskupství litoměřického. Nominovaný je v kategorii Restaurování. Dalším horkým želízkem v ohni z litoměřické diecéze je v kategorii Objev roku nález nástěnných maleb v kostele Neposkvrněného Početí Panny Marie v Horní Řasnici. O ten se starají dobrovolníci ze Spolku pro obnovu kostela v Horní Řasnici. „Je to vůbec poprvé, kdy se mezi nominanty dostali pracovníci některého z památkových oddělení na biskupstvích," těší vedoucí Odboru památkové péče Biskupství litoměřického Ladu Hlaváčkovou. Na cenu NPÚ v kategorii Restaurování jsou „biskupští památkáři“ navrženi společně s odborníky Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru restaurování malby a polychromované plastiky. Oba týmy se podílely na záchraně vzácných deskových obrazů sv. Jiří a sv. Václava z roku 1501. Díky zásahu restaurátorů se podařilo zachovat díla z pomezí gotiky a renesance. Obě malby totiž byly v havarijním stavu. Obraz sv. Jiří v červenci 2021 kvůli degradaci dřeva spadl ze stěny kostela a vážně se poškodil. Restaurování probíhalo na Akademii výtvarných umění v Praze a pracovalli na něm studenti Marie Knapová (roz. Čádová) a Edgar Mašek pod vedením prof. Adama Pokorného a akademické malířky Markéty Pavlíkové. Studentský tým využil špičkové technologie, včetně ošetření v dusíkové atmosféře proti červotoči a detailních analýz infračervené reflektografie. Unikátnost postupu spočívala v metodě „tasselatury“, kdy chybějící části dřeva restaurátoři doplnili drobnými špalíčky, čímž minimalizovali ztráty originální hmoty. Malba provedená mastnou temperou či olejem byla očištěna od druhotných zásahů, zejména hliníkových náhrad stříbra, a následně retušována. Zpevnění vyřešili osazením do nových rámů. Opravu financovala farnost Chorušice za přispění soukromého sponzora a koordinoval ji Památkový odbor Biskupství litoměřického. Výsledek restaurátorských prací navrátil dílům jejich estetickou celistvost, ale také uchoval doklad českého malířství, který svou kvalitou a datací předchází i tvorbě Mistra Litoměřického oltáře.Budou Objevem roku fresky z Horní Řasnice?Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Horní Řasnici je v jádru středověkou stavbou z druhé poloviny 13. století. Později byl mnohokrát upravován, současná výmalba interiéru pochází z roku 1911. Při restaurování bočního oltáře sv. Jana Nepomuckého se naskytla možnost opravit i poškozené omítky v jeho okolí. Opravě předcházel orientační restaurátorský průzkum výmalby, který prováděl Jiří Bláha. V severovýchodní stěně lodi po stranách vítězného oblouku objevil malby Stvoření Adama a Evy a Poslední soud. Oba výjevy jsou v medailonu lemovaném ornamentálním rámem a pocházejí pravděpodobně z počátku 17. století. Malba Stvoření Adama a Evy byla před návratem bočního oltáře zdokumentována, zafixována a zakryta slabě pojenou hlinkovou barvou. Medailon s vyobrazením Posledního soudu zůstal zatím odkrytý. Objev se podařil díky dlouholeté činnosti Spolku pro obnovu kostela v Horní Řasnici, který shání dotační prostředky na obnovu chrámu a pořádá zde také řadu kulturních akcí, a obci Horní Řasnici, jež se na financování obnovy významně podílí. Na cenu NPÚ v kategorii Objev, nález 2026 je navržena obec Horní Řasnice, Spolek pro obnovu kostela v Horní Řasnici a restaurátor Jiří Bláha. Ceny Patrimonium pro futuro, které Národní památkový ústav vyhlašuje jako příspěvková organizace ministerstva kultury pověřená záchranou a rozvíjením hodnot památkového fondu na území České republiky, hodnotí pozitivní a úspěšné počiny v oblasti památkové péče dokončené v předešlém roce.  Je vyhlašována od roku 2014 a za uplynulých dvanáct ročníků bylo předáno celkem 106 ocenění. Vítězové ocenění Patrimonium pro futuro budou vyhlášeni 20. října na slavnostním galavečeru v Praze. Přímý přenos uvede ČT art.. Více o cenách Patrimonium pro futuro zde.  Snímky NPÚ, restaurátoři z Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru restaurování malby a polychromované plastiky a Jiří Bláha